20. listopadu 2014

#nasevesnicejeprostebozi

Ahoj všichni,

dnešní článek bude spíš kecací než informativní, ale snad se aspoň pobavíte na můj účet :) Kdo sleduje náš instáč, občas "poustnu" nějakou fotku s hashtagem #naševesnicejeprostěboží. A ač se to může zdát někdy mírně ironického rázu, není tomu tak. Tentokrát jsem ale radši žádnou fotku nepoustla, protože z ní by ta ironie přímo sálala :)

Než jsme se sem nastěhovali, zjišťovala jsem něco o okolí, jestli je tu vůbec nějaký hřiště a tak. Vygůglila jsem, že přes naši vesnici vede nějaká cyklostezka a dokonce prý je to část nějakého projektu EU, kterým má být cyklostezka vedoucí až do Vídně. Inu, jednoho krásného dne (ve finále až tak krásný nebyl) jsme se s Vájou vydaly na procházku a řekli jsme si, že se někde na část stezky napojíme a podíváme se aspoň kudy vede. 



První chyba nastala ve chvíli, když jsem si při obouvání řekla, že venku je sucho a vzala si teňoučké tenisky s rozpraskanou podrážkou (tzv.na lítačku). Příště si budu pamatovat, že sucho nerovná se, že zrovna neprší - sucho rovná se, že nepršelo aspoň den/dva zpět (a NE! dvě hodiny, Vendulo!). Nevadí. Druhá chyba byla, že jsme si nevzaly místo kočárku tank.

Místní domorodé obyvatelstvo vám tyká už jen tak z principu. "A ty seš která? Já jsem tady roznášela poštu...nejsi Procházková? Já Procházkovic znám, ta Lucinka, už má taky malou Ivanku..." Správně, neskákala jsem jí do řeči, protože jí z okna strašně řvala televize a ve chvíli, kdy jsem se snažila něco říct, paní pošťačka vřískla "COOO?" a přesně takovým tím podrážděným tónem typu "jsem nervozní, že tě neznám a navíc neumíš mluvit nahlas, cizinče!". Paní nám aspoň ale ukázala cestu ke stezce (jsem si myslela).

Ale asi tak úplně neslyšela, na co se ptám. Došli jsme k poli, kde nám jeden pán vysvětlil, že tady najdeme akorát to hlavní, čím je naše vesnice známá (cože?), no ty Smírčí kameny (cože?), ukázal do pole na šutr, který nebyl vidět a potom vedle nás se slovy, že je podobný třeba tomuhle kamenu, vedle kterého stojíme, tak si nemusíme dál špinit kočár a můžeme se vrátit :D Pecka. 



Asfaltovou část jsme nakonec podle pánova návodu našly, ač jsme se musely vracet přes bahno po kotníky. Cestou jsme potkaly další paní. Ač jsem se na nic neptala, se slovy "Tady projdeš s tím kočárem." se hůlkou prodírala za svým psem po břehu říčky, který měl na průjezd tak půl metru a tráva se tam nesekala zhruba od vyskytnutí se Smírčích kamenů. Po zkušenosti s "listonoškou" jsem na radu nedbala. Udělala jsem dobře. Obešly jsme pár domů a vrátily se k říčce z druhé strany, kde začínala HALELUJA asfaltová část stezky. Pes nám šel naproti, paní jsme ale už neviděly. Asi kouzelná babička...



Stezka je krásná (tedy ta asfaltová část), vede mezi poli a v půlce je odpočívadlo. Vája se proběhla, chudák, čekala až na pevný podklad. Na bahně jsem jí odmítla vysadit, i když se cukala. A domů jsme se vrátily zkratkou.

První fotka: "Heleee, sundala jsem si čepiciiiii!" 

Bylo hnusně, bahno jsme měli až za ušima, ale dítě provětrané, plán cesty splněn, kočár a boty se dají umýt (boty spíš vyhodit) a tak jsme uznaly, že naševesnicejeSTEJNĚprostěboží :) 

Tak ahoj :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Za všechny komentáře moc děkujeme :)