31. května 2017

"Není jak vám!"





"...když nemůžeš, tak přidej víc, zakřič prostě z plných plic, že slovo NEJDE neexistuje..."


Boží písnička. Přesně pro mě. Poslední dobou podvědomě vyhledávám všechno, co motivací a pozitivním myšlením třeba jen zavání. Ještě že už je to jaro a je dlouho světlo.

Nebudu ani nechci se vám tady zpovídat ze svých starostí a splínů. To nechci a ani vy to nechcete, věřte mi :) Každý má totiž nějaký splín, který je pro něho samotného vážný. Což jde jednoduše pochopit. Ale já si od jisté doby stěžuju jen opatrně. Protože vždycky může být hůř...
Dneska bych vám asi chtěla trošku poradit, můžu? Pokud to není blízký člověk nebo dobrá kámoška,...neříkejte lidem, že je vážně strašný, jak po vás "šlapou" v práci, jak strašný je to vedro, protože prostě vy se v klidu nevyspíte, jak hrozný jsou zácpy ve městě, protože pak nic nestíháte, jak vás vytočil soused, protože pálil listí a vy jste nemohli dýchat, jaká je kolegyně "kráva", protože na vás hodila její chybu...
Pokud toho člověka dobře neznáte, nikdy nevíte, jak na tom je on sám. Může jít o věci, který jsou opravdu opravdu důležitý. Může jít o smrt někoho blízkého, o vážnou nemoc, ale třeba jen o to, že dotyčná nemůže mít děti a vy jí líčíte, jak jsou ty vaše nezvladatelné a strašné.

Zase naopak ale, každý máme svoje problémy a pro každého z nás jsou v té chvíli opravdu zásadní. To jsem snad stačila říct všem, kteří se kdysi styděli, že oproti mně řeší banality. Jen prostě buďme, prosím, empatičtí a citlivý k lidem kolem sebe. 

Pracuju v oboru, kde zdvořilostní konverzace probíhají několikrát (50x) za den a někdy se nestačím divit. "Není jak vám, vy ve 4 končíte. To je pohodička. To já musím ještě do práce a řeším teď spoustu problémů s jednou stavbou..." Není jak mně no. Chci vážně zařvat, že já jsem si to tak ale nevybrala... A nebo ne. Máte pravdu. Končím ve 4, do práce chodím abych se nenudila, svoje dítě vyzvedávám schválně od pondělí do pátku poslední v 16:30 a celej zbytek dne pak sedím doma na zadku, píšu blog a fotím fotky na instagram. Tak přesně takhle to je :) 

Končím ve 4, což je super, už míň super je to, že Vája tráví ve školce víc času než s mámou a že když o půl 6 přijedem domů, chci jí věnovat, co nejvíc času. A na to mám celkem i s koupáním 2 a půl hodiny. Někdy bych ale ráda během toho stihla třeba ještě uvařit večeři a uklidit (jenom trochu samozřejmě, co bysme to přeháněli, že?). Nějaký vyřizování na úřadech a další věci ani nezmiňuju :) Já vím, že to tak má spousta maminek. Ale mně to prostě vadí, já si to tak nevybrala a chtěla jsem to jinak. Připadá mi občas, že sedím jedním zadkem na osmi židlích a většinou si o půl 9 na ten zadek vážně sednu a zjistím, že z toho vůbec nemám dobrej pocit, protože dělám všechno a nic pořádně.

Proto, i když mám volno v týdnu, jsem s Vali ráda sama, většinou nikomu nevolám, ať jdem někam na hřiště/na kafe. Děláme si holčičí jízdu. Většinou už to všichni kolem chápou :) Snažím se jí (no upřímně spíš sobě) vynahradit ten čas, kdy nejsme spolu. A ten čas, kdy bylo existenčně nezbytné, aby začala chodit ve 2 letech do jesliček.


A proč tady mám zase takový hluboce přemýšlivý článek?

Protože bych chtěla, abyste si nemysleli, že instagram plný krásných vyfiltrovaných fotek, načančaného dítětě, nastajlované snídaně, uklizeného pokoje s doplňky severského stylu, trojúhelníčku toho nejvíc raw koláče, třistabarevných fotek z podzimní procházky, vtipných článků na blogu, krásných nezávadných inteligenci prohlubujících hraček je důkazem toho, že blogerky žijou bezstarostný život plný volného času stráveného s jejich dětmi. Že jsou neustále veselé, krásné, mají neustále naklizeno a veškerá jejich práce je, že chodí na samé super akce, testují skvělý věci a nemají žádné starosti a nikdy špatnou náladu...

Mají. Jenom o tom moc nemluví. Proč taky? To není póza, chlubení, jak by se možná zdálo. O blbých náladách a věcech nepíšeme proto, že vás chceme radši inspirovat něčím hezkým. Povzbuzovat. Ukazovat krásné věci a místa. Abyste měli krásnější dny a řekli si." jéé bezva hřiště, tam bysme mohli zajít...".Přece vám nebudeme kazit den tím, jak se máme blbě my :) Každej má něco a navíc, takových lidí, co vám ho můžou zkazit, potkáte ráno cestou do práce aspoň patnáct v řadě. No ne?

Tak si nenechte kazit den tím, že nějaká jiná máma, snídala míchaná vajíčka s domácím bazalkovým pestem, pila u toho fresh a její dítě si to načesané šinulo v bílých converskách, bílým triku, chlupaté vestičce a baggy riflíčkách před osmou rovnou do školky, protože takhle přece normálně děti do školky chodí. Včas, v bílým a s rozkrokem u kolen, protože takhle se hraje nejlíp na zemi s kostkama :) Samozřejmě to přeháním a hodně. Chci jenom ať věříte tomu, že i my jsme normální mámy a ženy s běžnými radostmi a starostmi života. Takže si zkusme míň stěžovat. Ono fakt může být hůř...

Už jenom tím, že čtete tento článek a dostali jste se až sem, máte minimálně docela stabilní připojení k internetu a něco, na čem ten internet můžete chytit :D 

Ne, teď vážně....pojďme do kýče, ale pravdy a řekněme si, co je úplně nejvíc? Zdraví nás a našich dětí a schopnost dobře se o ně postarat. 

nové vlasy, ale žádný filtr - realita









4 komentáře:

  1. Mas úplnou pravdu, Vendy. Ja si občas chci na neco postezovat, ale pak si uvedomim, ze je to blbost a ze to brzo přejde. Hlavně, ze mam zdravé deti, manžela, který se muže v práci pretrhnout, abychom měli co chceme (ne jen co potřebujeme). Diky!

    OdpovědětVymazat
  2. Krásně napsáno! ♥ Ale my to dáme, protože slovo nejde neexistuje.... :D Taky moje oblíbená písnička ;)

    OdpovědětVymazat

Za všechny komentáře moc děkujeme :)