5 let starý den
 |
| foto: Kateřina Štarhová |
Tak dneska jsem se vrátila od
kadeřníka s tím, že to byla asi jedna z posledních možností,
kdy se tam za nadcházející období v klidu dostanu.
Vyžehlila jsem jí ještě pár věcí, nachystala je do sedačky a ona jako by právě na to čekala.
Vyžehlila jsem jí ještě pár věcí, nachystala je do sedačky a ona jako by právě na to čekala.
V tuhle chvíli, jsem se rozhodla
zůstat na noc v obýváku a nerušit v ložnici, protože to se teď
taky může dít častěji, tak ať se chudák ještě chvilku v
klidu vyspí.
Ráno se dozvídám, že se jede
doplnit klimatizace v autě a já po proskákané noci na balonu nestihla nic
jinýho než „přijeď brzo“.
Když mi sestra do telefonu řekla, že
mám rodit až za 10 dní a že to jsou určitě poslíčci, tak jsem
si řekla, že tomu teda takhle po telefonu musí určitě rozumět, nechala jsem se ukecat a začala napouštět vanu. Klimatizace
doplněna. Hurá je doma. Co úplně ale není doma je hlenová zátka.
„A fakt chceš jet?“. Ano fakt
chci. V hlavě mi běželo, že asi nebudu ani první ani poslední
hysterická prvorodička a prostě holt pojedu třeba zase domů. V autě jsem si seděla na rukách. Vůbec nevím proč.
V čekárně mě poslali pro papíry na
druhej konec Obilňáku, protože „vy jste u nás ještě nebyla“
a já teda statečně slezla schody a vydala se na cestu. No nic.
Vyškrábala jsem se po schodech zase zpátky nahoru a poslala s
papírama Davida.
Nastala chvíle, kterou znám jen z
amerických afektovaných filmů. Plná čekárna otrávených
těhulí, který čekají na monitory nebo na co všechno a jedna z
nich se vzpíná na židli a heká. Samozřejmě, že já. Pak to
stejný na monitorech. A zpátky do čekárny. No ty kráso, jestli
tohle jsou poslíčci a pošlou mě domů, tak neodejdu, dokud mi
nepředepíšou nějaký tišící prášky, protože to nemůžu
ještě 10 dní vydržet.
„Vy máte docela bolesti co?“.
Heureka. Díky bohu za tebe, sestro.
„A ví o vás někdo?“ No před
hodinou jsme přijeli, tak já doufám, že jo.
„Tak pojďte hned.“ Jsem si nikdy
nemyslela, že bych toho byla schopná, ale v té chvíli bych si ji
i vzala za ženu. Miluju vás.
A miluju taky lékařský humor ve
správném načasování.
„Tak si vyskočte.“ Táhla jsem se
po té ordinaci jak Žofré a ten by zcela určitě nikam jen tak
nevyskočil.
„No jooo, vždyť vy jste na 8
centimerů, do hodiny nemáme co řešit. Tak si pošlete pro věci a
jdem na to.“
 |
| Opička Vali, 1 měsíc |
Do hodiny jsme měli všechno vyřešený,
ale hlavně jsem si teda oddychla, že jsme stihli i ty papíry s
nezbytnýma údajema jako je třeba povolání a výška otce, že?
13:15 se nám změnil život tím, že
ten její začal.
Valince se málem nevlezlo příjmení
na nožku.
Naplno jsem si to uvědomila o něco později, ale toho dne a té minuty, kdy se narodila...od této chvíle se už
nepřestanu nikdy bát.
Je to zvláštní lehká nejistota nebo
obava o cokoliv, která vůbec nikdy nespí.
Jestli jí dobře vychovávám, jestli
jsem jí dostatečně jasně odpověděla, jestli nemá zbytečně
moc hraček, jestli nemá málo hraček, jestli bude dobrý člověk,
jestli ji něčím nezklamu, jestli se jí něco někde nestane,
jestli jsem s ní dost času, jestli jí dávám dobrý opalovák,
jestli má teplou čepici,...
 |
| "aha, koukáš co? že stojim." 1 rok |
Říkám to pořád, ale k narození dítěte, to nepřeju ani neříkám. Nedívaj se na mě potom dobře, věřte mi :)
Něco jako...Gratuluju...a od této chvíle se už
budete celý život jenom bát.
A to bude ta bezpodmínečná láska asi, ne?
Nejen, že jsou každý rok tenhle den,
za půl roku Vánoce, ale jak se proboha stalo, že tenhleten konkrétní den už je 5 let starý ???
0 komentů
Za všechny komentáře moc děkujeme :)